vcera jsem byla venku s hufou a celou dobu jsem hrala hru na telefonu. presneji sutriky. byli jsme venku asi tak [?] trictvrte hodiny, takze to byl fakt docela vykon. za tu dobu jsem zkazila neuveritelny mnozstvi sanci na ctyr- a petisady, ktery by mi pridaly strasny kvanta bodu. tyhle veci se mne stavaji docela casto, kdyz hraju, prakticky kdyz hraju cokoli, kartama pocinaje a kulickama konce, takze jsem dosla k definitivnimu zaveru, ze pokud bude nekdo potrebovat prosrat sanci v jakekoli hre, staci, kdyz mi tu hru na chvilku pujci. musi mi ovsem vysvetlit ovladani. nemusi mi vysvetlovat, jakym zpusobem se hodnoti odehrane akce, protoze to me v podstate nezajima. to jsem si pro zmenu uvedomila, ze mam spolecny s opicakem. ten totiz taky hraje hry kvuli hre a ne kvuli dosazeni vyssiho skore. mne se na sutrikach lidi, jaky to dela zvuky a ze to mizi a tak, a kolik dostanu bodu za zmizeni ceho jsem asi nikdy nepochopila. samozrejme se mi mnohem vic libi, kdyz mam delsi radu, protoze to dela lepsi zvuky a hezci efekty - jakoze treba ten borec na pozadi rika takovy to INCREDIBLEEEEEE a EXCELLENTTTTTT a tak - ale s bodama fakt nevim. opicak hraje hry podobne, hraje to co se mu libi a v podstate casto nevi, co je cilem hry. tohle je myslim vec, ktera odpovida intelektualskymu tvrzeni, ze CESTA JE CIL. takze jak vidno, k zivotnim pravdam se lze dopracovat i mnohem primitivnejsi cestou
